„Nakonec i ten největší chudák, který si absolutně nemůže dělat, co chce, je americký prezident… Toho ovšem skladba nezmiňuje,” poodhaluje Fiala svoje zdroje inspirace. Pro realizaci videoklipu oslovila skupina produkci Otruba video brothers, která přišla s nezvyklým konceptem zapojení fanoušků do tvorby hudebního videa. Na scénáři se podíleli Veronika Mikalová a bratři Otrubovi. S realizací části klipu natáčené v Los Angeles nadšeně pomohl tamní fanoušek Peter Cahl.

„Vždycky jsme chtěli udělat taneční píseň, ale všichni jsme nemotorní balvani,” směje se ještě teď frontman Mňágy, když si představí členy skupiny v rolích tanečníků. O fotografie z natáčení se postarala Veronika Mikalová.

Mocná zbraň moderní doby

Wikipedie popisuje Facebook jako „rozsáhlý společenský webový systém sloužící hlavně k tvorbě sociálních sítí, komunikace mezi uživateli, sdílení multimediálních dat, udržování vztahů a zábavě“. S nástupem roku 2010 má Facebook téměř 350 milionů uživatelů z více než 70 zemí světa. 50% těchto uživatelů se přihlásí každý den a měsíčně je nahráno přes 2,5 miliardy nových fotek. Najednou víme všechno o všech, jsme atakování nekonečným množstvím, „nevyžádaných obrazů“. Prohlížíme si fotky přátel svých přátel ve snaze najít snad něco zajímavého či skandálního. Uspokojení se často nedostává a tak tento akt opakujeme znovu a znovu, až se z toho stane rituál jakéhosi neopodstatněného hledání „ničeho“. Jistá pohodlnost ztrácí i na jedinečnosti média. Pomocí mobilu se připojíme k Facebooku a můžeme rovnou nahrát „zbytečnou“ fotografii (nebo video) a být přímo konfrontováni s názory svých přátel.

A zde nastává otázka. Nestává se z fotografie něco jiného? Co se s ní stane, až začne být přebytečným zbožím? V rámci této sociální sítě se dá mluvit nejenom o proměně vizuálních médií, ale i celého obrazu umění. Možná stojíme na začátku proměny lidských vztahů k umění i reklamě. Díky naší touze po pocitu důležitosti, naše bytí začíná na Facebooku „virtuálně“ dávat smysl. V době, kdy jsou naše životy určovány vizuálními médii, podléháme dobrovolně stále více a více tlaku sociálních sítí.

Spousta lidí je přesvědčena, že Facebook má stovky kladů. Ano, setkáváme se virtuálně s přáteli, které jsme léta neviděli, prohlížíme si fotky z dovolených, místa, která navštívili, jejich domácí výtvory atd. Můžeme se připojit k jakékoliv skupině, kterou podporujeme. Můžeme presentovat své vlastní práce a texty, sdílet myšlenky s ostatními. Ale co když jsou tato jejich pozitivní přesvědčení jen důkazem správně rozjetého marketingového tahu.

Dá se věřit tomu, že Mark Zuckerber, student Harvardské university, který 28. října roku 2003 spustil „Facemash“, který měl sloužit výlučně studentům harvardské university ke komunikaci mezi sebou, neměl v úmyslu rozjet celosvětovou posedlost „zviditelnit svůj obličej“. Zatím se nedá říct, jestli to byl krok k dobru nebo ne, ale podle mého názoru to byl jeden ze zlomových momentů pro masový trh, který se začal zaměřovat na každého z nás individuálně. Uživatelům začaly být podprahově podsouvány věci, zboží, služby, kterých si pravděpodobně z počátku nikdo nevšiml. Trh využil toho, že obchod je především formou mezilidských vztahů, případně záminkou sloužící k navázání takového vztahu. Skryté reklamy na Facebooku začaly být namířeny přímo na uživatele, který o sobě dobrovolně podal všemožné informace. A tak se podle mého názoru začala měnit i tvář reklamy, která se nepozorovaně vloudila do virtuálních životů všech uživatelů. Např. ve formě skupin („Pokud se přidá 200 000 lidí do této skupiny, dám prvním 10 notebook“; „Nesnáším Paroubka“; „Ne, já nemusím, já už ho vidím“). Nebo ve formě fotek, které se tváří jako osobní fota, ale ve skutečnosti jsou reklama na určitý výrobek (např. akce firmy IKEA, která nabádala lidi, aby se označovali na fotkách jejich výrobků za cenu výhry vysněného zboží). Nebo reklamy ve formě her. Herní průmysl ve společenských hrách vidí budoucnost. Hloupůstky jako FarmVille, hrají desítky milionů lidí. A úměrně tomu přicházejí o peníze.

Co když budeme v budoucnu tímto „neviditelným“ trhem zmanipulování tak, že už se nebudeme moci svobodně rozhodnout, co si koupit, kam zajít, ale bude nám předkládáno podprahově pomocí sociální sítě, co si máme oblékat, jaký sport provozovat, kam chodit na jídlo, a dokonce s kým se kamarádit, koho podporovat, na co se dívat atd.

Objevují se i tendence zmírnit vliv Facebooku. Problémy totiž vyplývají z koncentrace citlivých osobních dat a spousty aplikací, které k nim mají přístup. Aplikace může napsat kdokoli a poté data použít ke svým účelům. Facebook byl zakázán v některých pracovištích a školách pro sdílení nevhodného obsahu. Je blokován například v Sýrii údajně z důvodu pomlouvání vládních autorit přes Facebook. Také nechtěně umožnil pomocí aplikace Beacon ostatním přátelům zjistit, co daný uživatel nakupuje na internetu. Avšak mluvčí Facebooku Barry Schnitt by rád podnítil uživatele k větší otevřenosti, protože to je v souladu s tím, „jak se svět vyvíjí“.

Opravdu je nám potřeba vystavovat se na obdiv? Chceme nabídnout trhu sami sebe a přijít tak o vlastní vůli, nebo názor na určitou věc? Nestane se tím naše soukromí, myšlenky, osobní fotky něčím všedním, ba dokonce něčím, co je přebytečné? Ze všech stran na nás útočí reklama, zabalená v pěkném designu. Bere nám čas, osobní vztahy i soukromí. Vnucuje nám názory společností, které z nás mají zisk. Je to prostor pomyslného „matrixu“, který řídí naše životy. A postupem času bude čím dál těžší z tohoto systému vystoupit. Nejenom proto, že bychom najednou přerušili všechny navázané virtuální vztahy, přišli o informace, ale také bychom dostali ztracený čas, s kterým bychom si najednou nevěděli rady a možná by se dostavil i pocit deziluze.

Tím, jak se mění hranice lidské intimity a osobního soukromí, tím se mění i mysl lidí – a pohled na umění. Možná je brzy mluvit o tom, že Facebook je nebezpečnou zbraní lidstva. Ale co když se naše soukromí stane veřejně známou věcí? O co se budeme zajímat pak?

Nejspíš stojíme na začátku nové éry, ve které umění, obrazy, reklama i kultura mění svou tvář. Nejenom film (který se se stále vyspělejší technikou viditelně proměňuje), ale i ostatní oblasti umění se přetvoří do něčeho nového. Podle mě je důležité, neztratit v tomto přerodu sám sebe a svůj vlastní názor.

Ještě před projekcí filmů Jana Otruby, Veroniky Mikalové a Zuzany Bahulové v otrokovickém kině citoval profesor Radek Petříček Vincenta van Gogha, když v úvodu své řeči pronesl: “Umění je tvrdý a namáhavý zápas.” Podobnému tématu se nevyhnulo ani úvodní slovo poslance Tomáše Úlehly.

“Umění je nejvyšší patro lidského snažení, a když jsem si otevřel 2. listopadu noviny a viděl jsem tam ten krásný článek Multiart nabídne Kuchařovou i Zlín, tak jsem byl nejen zvědavý, ale i pyšný. Otrokovice dnes třeba ani netuší, že mezi námi stojí lidé, kteří dávají životu další rozměr,” pochválil snažení a tvorbu mladých umělců zlínský radní Úlehla.

Po projekci sedmi vybraných krátkých filmů a videoklipů se pozornost dvou stovek návštěvníků přenesla k obrazům v předsálí a pochopitelně i bohatému vegetariánskému rautu z restaurace Prašád. Důkladně utajovaným překvapením pro všechny hosty vernisáže byla ukázka technologické novinky zvané holografická projekce. V prostoru šesti metrů čtverečních se to doslova na dosah divákům hemžilo poloprůhlednými ještěry, auty i lidmi v životní velikosti.

Otrokovická verze Multiartu potrvá do 27. listopadu. Vstupné je zdarma a návštěvníci, kteří promeškali zahájení, nebudou ochuzeni ani o projekci filmů. Tu po celé 3 týdny zajišťuje širokoúhlý televizor zapůjčený společností Euronics. Již nyní je jasné, že Multiart se stane putovní expozicí a neslyšíme o ní zdaleka naposledy.

[Show as slideshow]

“V parlamentu bývají docela krásné výstavy v některých těch palácích a já si myslím, že tak, jak se mi tam podařilo uspořádat třeba výstavu klapek před filmovým festivalem, že určitě najdeme způsob, jak podobně prezentovat v hlavním městě nebo i v zahraničí také tvorbu těchto mladých lidí,” naznačil blízkou budoucnost čestný host výstavy poslanec Tomáš Úlehla.

Výhody takové symbiózy se odráží především na podílu vývozních aktivit firem, které v některých případech dokonce převyšují tuzemský odbyt. Osmiminutový film v HD rozlišení, režírovaný tandemem Veronika Mikalová a Jan Otruba, vznikl v české a anglické verzi. Dostupná je navíc jazykově univerzální zkrácená minutová upoutávka.

Firma MMcité se zabývá vývojem městského mobiliáře. Základem všeho je moderní design, který byl mnohokrát oceněn v prestižních soutěžích, a dokonce přímo zakladatelé firmy jsou designéři. Linet patří díky kvalitním produktům a originálním inovacím na trhu se zdravotnickou technikou mezi elitu. Řadí se k pětici největších výrobců nemocničních lůžek na světě. Specifikem Linetu je využívání více designérů, což vytváří vnitřní konkurenční prostředí a větší motivaci.

Botas se může pyšnit šedesátiletou tradicí výroby sportovní obuvi. Označení “Botasky” se v Česku dávno vžilo jako obecný název pro sportovní obuv všech značek. Na tuto tradici navazuje nová kolekce Botas classic 66. Projekt vznikl původně jako školní zadání, ale díky své propracovanosti a také úspěchům na výstavách se u příležitosti 60 let firmy dostal do běžného prodeje, stal se módní ikonou, stylovým doplňkem a dokonce turistickým suvenýrem.

Na realizaci propagačního filmu se podíleli: Veronika Mikalová, Jan Otruba, Marián Rylka, Michal Škrabálek, Martin Jůza, Vítězslav Otruba, Jana Kovárníková, Eva Sachrová, Galina Filipchenko a další. Fotografie z natáčení naleznete v galerii.

„Většina naší tvorby je týmová práce a podle jednotlivých projektů je složení pomocníků značně proměnlivé. To co na první pohled vypadá jako soubor tvorby tří mladých umělců, je ve skutečnosti výsledkem mnohaleté práce desítek spolupracovníků a spolužáků, kterým chceme tímto za jejich často nezištnou pomoc poděkovat,“ přiblížil smysl celé akce Otruba.

Vernisáž výstavy spojená s projekcí filmů se uskuteční 5. listopadu 2009 v 19.00 v O­trokovické Besedě. Trojice absolventů Univerzity Tomáše Bati představí i díla oceněná na festivalech, v soutěžích a jejich letošní diplomové práce. Organizátoři slibují zajímavé hosty z řad známých osobností, se kterými spolupracovali. Během celého měsíce listopadu pak budou volně přístupné velkoplošné fotografie z natáčení a koláže.

„Název výstavy Multiart vychází z propojení různých výtvarných oborů a odkazuje také na naše společné studium Fakulty multimediálních komunikací,“ shoduje se Mikalová s Bahulovou. Podrobné informace o celé akci naleznou zájemci od půlky října na adrese www.multiart.cz.

Hned poblíž Tour se nachází nejstarší hrad ve Francii – Montbazon. Dostat se k dalším hradům a zámkům není vůbec složité. Stačí projet pár vesniček a skoro v každé najdete něco z historie. Ve spoustě restaurací najdete speciální mapy s vytyčenými zajímavými místy. Jsou to např. zámky Villandry, Loches, Chenonceaux, Chateu d´Amboise, Chambort atd.

 
Pro ty, kteří preferují klid a nechtějí být obklopeni turisty, doporučuji vyhlédnout si nějakou malou vesničku poblíž Tour a nasávat tak typickou francouzskou atmosféru. Já osobně jsem si vybrala hotel „Le Bon Laboureur“ ve vesničce Chisseaux. Pokoj pro dva vás sice bude stát od 115-230 euro za noc, ale pohodlí a tichá atmosféra útulného hotelu určitě bude stát za to stejně jako křupavý croissant na snídani. Navíc je to jen cca 10 min k zámku Chenonceau, který leží na řece Cher a patří k architektonickým pokladům renesance. K zámku vás dovede krásná stromová alej obklopená zahradami Diani de Poitier s bludištěm. Když přicházíte směrem k zámku, postaveném na pilířích bývalého opevněného mlýna, objevíte monumentální vstupní bránu z doby Františka I. z vyřezaného a malovaného dřeva. Vedle věže přetrvává i studna zdobená chimérou a orlem, emblém rodiny Marques, kterým dříve tento původní hrad a opevněný mlýn patřil. Uvnitř si můžete prohlédnout strážnici, kapli, pokoj Diany de Poitiers, zelený kabinet, knihovnu, galerii a další zajímavé místnosti. Vstup do zahrad a zámku vás bude stát kolem 10 euro (stejně jako v ostatních hradech a zámcích poblíž).

 
Na řece Loir leží Chateau d´Amboise, který očaroval všechny francouzské krále a královny. Další neobvyklé atrakce se nachází v Chanteloup Pagoda, kde se dozvíte vše o tajemství vynálezů Leonarda Da Vinciho. A pokud vás omrzí architektura a historie, stačí se vydat po stopách tajemných středověkých městeček a jejich lesních cestiček, kde se odreagujete a nasajete novou energii. Nespočet míst bylo oficiálně uznáno jako „Most Beautiful Villages of France“.

Výběr je opravdu rozmanitý a pokud jste milovníky historie, architektury, tajemných zákoutí a krásné tiché přírody, doporučuji navštívit tuto oblast Francie.

Nedávno jsem měla možnost shlédnout prostory proslulé postprodukční společnosti The Mill díky mému známému Adamovi, který tam pracuje jako flame operator. The Mill získala oskara za efekty na filmu Gladiator a také cenu BAFTA za seriál Doctor Who. Mimo Londýn má tato společnost další pobočky např. v L.A. nebo v New Yourku. V současnosti produkují hlavně komerční věci, reklamy a okrajově videoklipy nebo filmy.

Byla jsem překvapená tím, jak moc je celá společnost propojena. Každý head frame operator má několik asistentů, kteří pracují na maličkostech, které si kdokoliv může kdykoliv otevřít na svém pc a může pokračovat na dalším kroku. Viděla jsem tvorbu reklam od shánění klientů, příprav speciálních efektů až po finální tvorbu ve Flamu.

Pokud vás zajíma hierarchie jednotlivých složek reklamy, tady je stručný náčrtek, jak probíhá celý proces tvorby:

Kdybyste se chtěli podívat, kde společnost Mill sídlí, stačí najít Regent street, prodrat se davem nakupujících lidí a skoro na konci ulice najdete šedobílou budovu, kde se tato postprodukční společnost nachází.

K mému překvapení nebylo těžké ho najít. Má cesta vedla z metra na vlak a pak na bus (celé to z centra Londýna trvalo cca 1hod), ale když jsem dorazila na vytoužené místo, nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Hinduistický chrám Shri Swaminarayan Mandir známý jako „Neasden Temple“ se nachází v severozápadním Londýně (NW10 8LD, Brentfield Road). Je to první tradiční hinduistický chrám v Evropě, na kterém v Indii pracovalo přes 1 500 řezbářů a který byl poté jako obrovské puzzle obsahující téměř 26,300 řezbářských částí přepraven do Londýna. Je to neobyčejná stavba moderní doby, ideální místo k poznání Indické kultury a hinduistických hodnot.

Vstup pro dospělého stojí cca 2 libry a velmi zajímavým momentem je, když po vás žádají, abyste si zuli boty. V celém chrámu je povoleno chodit jen bosky, a pokud přemýšlíte o návštěvě v sexy sukni, tak na to můžete zapomenout. Nejsou povoleny shortky ani šaty/sukně, které jsou kratší než pod kolena. Jedinou nevýhodou je, že se uvnitř chrámu nesmí fotit ani točit. To ovšem neubírá na nezapomenutelném zážitku něčeho nadpřirozeného, neobvyklého. Na ticho a klid, který vás obklopí určitě jen tak nezapomene.