Pokud pominu politické události, dalo by se říct, že největším krokem konce 20. století byl internet. Nejenom, že se stal významným mezníkem komunikace a vztahů mezi lidmi, ale zcela změnil pohled na média, kulturu, umění a vnímání času i prostoru kolem nás. Ovlivnil jak vyspělé země, tak i ty, které internet sice neměly, ale začali pociťovat jeho vlivy. V první polovině 20. století se stala kina místem, které změnilo nakládání s časem tehdejších lidí. Dalo by se říct, že počátkem 21. století je to právě internet, na kterém lidé tráví stále více a více času. Od pradávna jsme viděním vyjednávali většinu svých sociálních vztahů. Poslední dobou mám však pocit, že se tento akt mění v úplně něco jiného a proto bych se chtěla věnovat v tomto textu aktuální problematice sociálních sítí - hlavně Facebooku, který od základu začal měnit vztah lidí k reklamě, komunikaci, fotografiím, ale i osobním vazbám jednoho ke druhému.
Mocná zbraň moderní doby
Wikipedie popisuje Facebook jako „rozsáhlý společenský webový systém sloužící hlavně k tvorbě sociálních sítí, komunikace mezi uživateli, sdílení multimediálních dat, udržování vztahů a zábavě“. S nástupem roku 2010 má Facebook téměř 350 milionů uživatelů z více než 70 zemí světa. 50% těchto uživatelů se přihlásí každý den a měsíčně je nahráno přes 2,5 miliardy nových fotek. Najednou víme všechno o všech, jsme atakování nekonečným množstvím, „nevyžádaných obrazů“. Prohlížíme si fotky přátel svých přátel ve snaze najít snad něco zajímavého či skandálního. Uspokojení se často nedostává a tak tento akt opakujeme znovu a znovu, až se z toho stane rituál jakéhosi neopodstatněného hledání „ničeho“. Jistá pohodlnost ztrácí i na jedinečnosti média. Pomocí mobilu se připojíme k Facebooku a můžeme rovnou nahrát „zbytečnou“ fotografii (nebo video) a být přímo konfrontováni s názory svých přátel.
A zde nastává otázka. Nestává se z fotografie něco jiného? Co se s ní stane, až začne být přebytečným zbožím? V rámci této sociální sítě se dá mluvit nejenom o proměně vizuálních médií, ale i celého obrazu umění. Možná stojíme na začátku proměny lidských vztahů k umění i reklamě. Díky naší touze po pocitu důležitosti, naše bytí začíná na Facebooku „virtuálně“ dávat smysl. V době, kdy jsou naše životy určovány vizuálními médii, podléháme dobrovolně stále více a více tlaku sociálních sítí.
Spousta lidí je přesvědčena, že Facebook má stovky kladů. Ano, setkáváme se virtuálně s přáteli, které jsme léta neviděli, prohlížíme si fotky z dovolených, místa, která navštívili, jejich domácí výtvory atd. Můžeme se připojit k jakékoliv skupině, kterou podporujeme. Můžeme presentovat své vlastní práce a texty, sdílet myšlenky s ostatními. Ale co když jsou tato jejich pozitivní přesvědčení jen důkazem správně rozjetého marketingového tahu.
Dá se věřit tomu, že Mark Zuckerber, student Harvardské university, který 28. října roku 2003 spustil „Facemash“, který měl sloužit výlučně studentům harvardské university ke komunikaci mezi sebou, neměl v úmyslu rozjet celosvětovou posedlost „zviditelnit svůj obličej“. Zatím se nedá říct, jestli to byl krok k dobru nebo ne, ale podle mého názoru to byl jeden ze zlomových momentů pro masový trh, který se začal zaměřovat na každého z nás individuálně. Uživatelům začaly být podprahově podsouvány věci, zboží, služby, kterých si pravděpodobně z počátku nikdo nevšiml. Trh využil toho, že obchod je především formou mezilidských vztahů, případně záminkou sloužící k navázání takového vztahu. Skryté reklamy na Facebooku začaly být namířeny přímo na uživatele, který o sobě dobrovolně podal všemožné informace. A tak se podle mého názoru začala měnit i tvář reklamy, která se nepozorovaně vloudila do virtuálních životů všech uživatelů. Např. ve formě skupin („Pokud se přidá 200 000 lidí do této skupiny, dám prvním 10 notebook“; „Nesnáším Paroubka“; „Ne, já nemusím, já už ho vidím“). Nebo ve formě fotek, které se tváří jako osobní fota, ale ve skutečnosti jsou reklama na určitý výrobek (např. akce firmy IKEA, která nabádala lidi, aby se označovali na fotkách jejich výrobků za cenu výhry vysněného zboží). Nebo reklamy ve formě her. Herní průmysl ve společenských hrách vidí budoucnost. Hloupůstky jako FarmVille, hrají desítky milionů lidí. A úměrně tomu přicházejí o peníze.
Co když budeme v budoucnu tímto „neviditelným“ trhem zmanipulování tak, že už se nebudeme moci svobodně rozhodnout, co si koupit, kam zajít, ale bude nám předkládáno podprahově pomocí sociální sítě, co si máme oblékat, jaký sport provozovat, kam chodit na jídlo, a dokonce s kým se kamarádit, koho podporovat, na co se dívat atd.
Objevují se i tendence zmírnit vliv Facebooku. Problémy totiž vyplývají z koncentrace citlivých osobních dat a spousty aplikací, které k nim mají přístup. Aplikace může napsat kdokoli a poté data použít ke svým účelům. Facebook byl zakázán v některých pracovištích a školách pro sdílení nevhodného obsahu. Je blokován například v Sýrii údajně z důvodu pomlouvání vládních autorit přes Facebook. Také nechtěně umožnil pomocí aplikace Beacon ostatním přátelům zjistit, co daný uživatel nakupuje na internetu. Avšak mluvčí Facebooku Barry Schnitt by rád podnítil uživatele k větší otevřenosti, protože to je v souladu s tím, „jak se svět vyvíjí“.
Opravdu je nám potřeba vystavovat se na obdiv? Chceme nabídnout trhu sami sebe a přijít tak o vlastní vůli, nebo názor na určitou věc? Nestane se tím naše soukromí, myšlenky, osobní fotky něčím všedním, ba dokonce něčím, co je přebytečné? Ze všech stran na nás útočí reklama, zabalená v pěkném designu. Bere nám čas, osobní vztahy i soukromí. Vnucuje nám názory společností, které z nás mají zisk. Je to prostor pomyslného „matrixu“, který řídí naše životy. A postupem času bude čím dál těžší z tohoto systému vystoupit. Nejenom proto, že bychom najednou přerušili všechny navázané virtuální vztahy, přišli o informace, ale také bychom dostali ztracený čas, s kterým bychom si najednou nevěděli rady a možná by se dostavil i pocit deziluze.
Tím, jak se mění hranice lidské intimity a osobního soukromí, tím se mění i mysl lidí – a pohled na umění. Možná je brzy mluvit o tom, že Facebook je nebezpečnou zbraní lidstva. Ale co když se naše soukromí stane veřejně známou věcí? O co se budeme zajímat pak?
Nejspíš stojíme na začátku nové éry, ve které umění, obrazy, reklama i kultura mění svou tvář. Nejenom film (který se se stále vyspělejší technikou viditelně proměňuje), ale i ostatní oblasti umění se přetvoří do něčeho nového. Podle mě je důležité, neztratit v tomto přerodu sám sebe a svůj vlastní názor.
Leave a comment